Mercedes-Benz Classic Cars . CZ

Převzato z netu - já si takový dětství fakt užil, moje děti ho mají mnohem horší, přestože jim dám na co jen pomyslí:

Vyrůstali jste v 60tých, 70tých nebo 80tých letech? Jak jste to vůbec přežili?
Auta neměla bezpečnostní pásy, opěrky hlavy a žádný airbag.
Na zadním sedadle bylo veselo, a ne nebezpečno.
Dětské postýlky a hračky byly barevné a natřené jedovatými nebo přinejmenším pochybnými laky.
Neexistovaly žádné dětské pojistky na zásuvkách, dveřích aut, dózách s léky a chemických čistících prostředcích.
Na kole se jezdilo bez helmy.
Pili jsme vodu ze zahradních hadic a podobných pochybných zdrojů a ne minerálku ze sterilních lahví.
Stavěli jsme motokáry. A ti z nás, kteří měli to štěstí, že měli u domu asfaltovou silnici, zkoušeli lámat rychlostní rekordy, aby potom eventuálně v polovině zjistili, že zapomněli na brzdu... po několika nehodách byl i tento problém většinou vyřešen.
Směli jsme ven jen s jednou podmínkou, že budeme do tmy zase doma.
Neexistovaly mobilní telefony, takže nikdo nevěděl, kde jsme a co děláme.
Školní vyučování bylo pouze dopoledne a na oběd jsme byli doma.
Měli jsme modřiny a odřená kolena, zlámané kosti, a někdy taky vyražené zuby, ale nikdy nikde nebyl kvůli tomu někdo obviněn, i když došlo k neshodám a rvačkám. Nikdo nebyl vinen, jen my sami.
Jedli jsme sladkosti, chleby s máslem, pili jsme nápoje se skutečným cukrem a nikdy jsme neměli problémy s nadváhou, protože jsme byli pořád venku, v pohybu a aktivní.
Dělilo se nás pět nebo šest o jednu limonádu, pili jsme ze stejné sklenice a nikdo proto neonemocněl nebo nezemřel.
Neměli jsme Playstations, Nintendo 64, videohry, 99 televizních kanálů, videa Dolby Surround, počítače, mobilní telefony nebo internet. Ale měli jsme kamarády.
Směli jsme ven, pěšky nebo na kole, navštívit kamarády, i když bydleli několik kilometrů daleko, zaklepat na dveře a nebo i jednoduše bez zaklepání vejít do domu a hrát si s nimi. Ano. Venku, v tom nebezpečném světě! A docela sami. Jak jen to bylo možné?
Hráli jsme fotbal na jednu bránu a když někdo nevyhrál, neměl z toho psychické trauma a nezbořil se proto svět.
Někteří žáci nebyli možná tak dobří jako jiní, a když zůstali sedět, tak prostě opakovali jeden rok. Nikdo nebyl proto poslán k psychiatrům nebo psychologům. Nikdo neměl dyslexii, problémy s koncentrací, nikdo nebyl hyperaktivní. Prostě si jenom zopakoval jeden rok. Každý dostal svoji šanci.
Měli jsme volnost a čas na hraní, úspěchy, neúspěchy, úkoly a Učili jsme se s tím žít.
Zůstává nezodpovězená otázka: Jak jsme tohle všechno mohli přežít? A především: Jak jsme přitom mohli rozvíjet naši osobnost?
A řekněte sami: Nebyli jsme tenkrát šťastní?

Já taky nevidím souvislost vojny a pohybu, tam se spíš každý snažil někam zašít :D Co se týče pohybu dnešní mládeže a nás (coby mládeže) je, že tenkrát byly v černobílý tv dva kanály, kde nic nedávaly, nebyly počítače ani hry, max. člověče nezlob se. Jediný řešení tedy bylo vypadnout ven hrát si s ostatníma, stavět bukry, blbnout na kole,... , ptž. nudit se doma se nikomu nechtělo a pokud ano, tak ho rodiče vyhnali sami.

AndréW115 píše:Já taky nevidím souvislost vojny a pohybu, tam se spíš každý snažil někam zašít :D Co se týče pohybu dnešní mládeže a nás (coby mládeže) je, že tenkrát byly v černobílý tv dva kanály, kde nic nedávaly, nebyly počítače ani hry, max. člověče nezlob se. Jediný řešení tedy bylo vypadnout ven hrát si s ostatníma, stavět bukry, blbnout na kole,... , ptž. nudit se doma se nikomu nechtělo a pokud ano, tak ho rodiče vyhnali sami.

Na to celou dobu narážím a pár lidí se do mne hned muselo pustit, protože komunisti rozhodně nic podchycenýho ohledně fyzické stavby těla neměli, leda tak ty dva kanály v televizi kvůli kterým lidi radši trávili víc času venku.

Marko píše:Na to celou dobu narážím a pár lidí se do mne hned muselo pustit, protože komunisti rozhodně nic podchycenýho ohledně fyzické stavby těla neměli, leda tak ty dva kanály v televizi kvůli kterým lidi radši trávili víc času venku.

Ještě měli spartakiádu *jokingly*

Primární rozdíl je podle mě v dostupnosti... Možná těch věcí tehdy nebylo tolik, ale za mé působení v hokejovém klubu byl příspěvek pár desítek korun na rok a fasoval jsem všechno co jsem potřeboval ke hraní, nemuseli jsme platit ledy, trenéry atd. Dneska když vidím co stojí ty kroužky a sporty co platím dětem tak přemýšlím, jestli ty děcka nejsou na leasing. A že si to nemůže dovolit každý je zřejmé. Pak to tak vypadá. Rozhodně nevolám po návratu komančů ani netvrdím, že to bylo lepší, ale tu komercionalizaci sportu jsme trošku přešvihli. Fotbal už to odsral dávno, hokej viz naši seniorní hokejisti na olympiádě. Snad s výjimkou Hertla nejsou mladí a to je průser.

Tak znova...

Michal 500 SEC píše: No, právě s tou potravou souvisí ten úpadek kvality potravin v obchodech, protože to nikdo nehlídá.
Vojna nepřímo souvisela s pohybem, protože tělocvik na školách měl v sobě prvky vojenských pořadových cvičení, byla branná cvičení venku v přírodě a pokud si dobře pamatuju, učitelé nás trápili právě s tím, aby jsme na vojně pak něco snesli a nebyli "sračky" co nevyšplhají po laně. Dneska je vrchol tělocviku, když dítě zvládne přeskočit kozu.

Ano, tak ještě jednou - vojna ani branná cvičení nesouvisela s tímto:

Michal 500 SEC píše:I fyzicky to mělo přínosnej efekt, když vidím dneska tu omladinu, kde kluci vypadají jak reklama na hlad a holky naopak jsou rozkydlý bečky, tak je vidět, že péči o mládež teda měli komouši podchycenou líp.

Madmax píše: Primární rozdíl je podle mě v dostupnosti... Možná těch věcí tehdy nebylo tolik, ale za mé působení v hokejovém klubu byl příspěvek pár desítek korun na rok a fasoval jsem všechno co jsem potřeboval ke hraní, nemuseli jsme platit ledy, trenéry atd. Dneska když vidím co stojí ty kroužky a sporty co platím dětem tak přemýšlím, jestli ty děcka nejsou na leasing. A že si to nemůže dovolit každý je zřejmé. Pak to tak vypadá. Rozhodně nevolám po návratu komančů ani netvrdím, že to bylo lepší, ale tu komercionalizaci sportu jsme trošku přešvihli.

A to je další věc, kterou jsem tam někde psal. Některý mí kamarádi mají děti, co se věnujou hokeji, od malička denně na ledě, ale jakmile přišel čas na lámání chleba, na umístění v teamu, tak do toho vstupujou faktory, jako kterej tatínek víc podporuje klub (finančně samozřejmě) atd. Nejde o to, jak je kdo dobrej, ale kolik za ním stojí peněz. A není to zdaleka jen v hokeji. Chce tohle někdo popřít?

Marko píše:Ano, tak ještě jednou - vojna ani branná cvičení nesouvisela s tímto:

Michal 500 SEC píše:I fyzicky to mělo přínosnej efekt, když vidím dneska tu omladinu, kde kluci vypadají jak reklama na hlad a holky naopak jsou rozkydlý bečky, tak je vidět, že péči o mládež teda měli komouši podchycenou líp.

Proč to zase vytrháváš z kontextu? Vojna a branný cvičení souvisely s tělocvikem a tělocvik velmi souvisí s tím jestli je někdo tlustej, nebo jestli má ruce jak párátka, to je snad jasný, ne?
A stejně tak s tím souvisí kvalita stravování, která je rovněž horší.

Nesmysl, to není věc žádný vojny ani tělocviku, tlustý a hubený lidi byli vždycky. O tom hokeji je to taky levičácký lamentování nad zřízením, každej může dělat sport, který je dotyčnému dostupný, provozování stadionu je kurevsky drahá záležitost a nechápu, čemu se tu kdo diví, když nejsme v socialistickém zřízení, kdy se tohle z podstaty zřízení neřešilo.

Nevíš o čem mluvíš, až budeš mít jednou děti, tak to možná pochopíš...

Tlustý a hubený lidi byli vždycky, to ano, ale proč doktoři v posledních letech bijou na poplach, že výrazně přibývá obézních dětí, učitelé si stěžujou, že děti neběhají, nechodí a došlo to tak daleko, že v programu nový vlády dokonce figuruje nařízení o hodině tělocviku navíc...? Stále páska na očích? Všechno je krásné a růžové, kráčíme vstříc lepším a modernějším zítřkům, viď? Já bych rád, kdyby to tak bylo, ale ve skutečnosti to tak fakt není...

Tak já teda nevim, ale když se kluci domluví tak si přece můžou jít někde zahrát fotbálek ne? Nebo fakt musí všichni chodit do draze zaplacenejch kroužků?
Taky ten kdo doma fyzicky pomáhá rodičům (fuj to zní hrozně, že?) nepotřebuje tolik sportu a nebude z něj ani sušinka ani rozkydlá bečka.
U Michala doma asi nelze zavadit o práci, takže zbývají asi jen ty placený kroužky a lamentování nad nedostatečnou občanskou vybaveností polistopadovýho urbanismu.

to ze jsou dneska holky rozkydly becky o tom zadna ne všechny ale oproti drivejsku jich je strasne moc
a kluci vyhrtly s dlouhejma vlasama kreativních ucesu

inu za nas byl sexualni idol pamela a dnes je to sablikova

viano píše:Tak já teda nevim, ale když se kluci domluví tak si přece můžou jít někde zahrát fotbálek ne? Nebo fakt musí všichni chodit do draze zaplacenejch kroužků?
Taky ten kdo doma fyzicky pomáhá rodičům (fuj to zní hrozně, že?) nepotřebuje tolik sportu a nebude z něj ani sušinka ani rozkydlá bečka.

Přesně tak.

Madmax píše:Převzato z netu - já si takový dětství fakt užil, moje děti ho mají mnohem horší, přestože jim dám na co jen pomyslí:

Vyrůstali jste v 60tých, 70tých nebo 80tých letech? Jak jste to vůbec přežili?
Auta neměla bezpečnostní pásy, opěrky hlavy a žádný airbag.
Na zadním sedadle bylo veselo, a ne nebezpečno.
Dětské postýlky a hračky byly barevné a natřené jedovatými nebo přinejmenším pochybnými laky.
Neexistovaly žádné dětské pojistky na zásuvkách, dveřích aut, dózách s léky a chemických čistících prostředcích.
Na kole se jezdilo bez helmy.
Pili jsme vodu ze zahradních hadic a podobných pochybných zdrojů a ne minerálku ze sterilních lahví.
Stavěli jsme motokáry. A ti z nás, kteří měli to štěstí, že měli u domu asfaltovou silnici, zkoušeli lámat rychlostní rekordy, aby potom eventuálně v polovině zjistili, že zapomněli na brzdu... po několika nehodách byl i tento problém většinou vyřešen.
Směli jsme ven jen s jednou podmínkou, že budeme do tmy zase doma.
Neexistovaly mobilní telefony, takže nikdo nevěděl, kde jsme a co děláme.
Školní vyučování bylo pouze dopoledne a na oběd jsme byli doma.
Měli jsme modřiny a odřená kolena, zlámané kosti, a někdy taky vyražené zuby, ale nikdy nikde nebyl kvůli tomu někdo obviněn, i když došlo k neshodám a rvačkám. Nikdo nebyl vinen, jen my sami.
Jedli jsme sladkosti, chleby s máslem, pili jsme nápoje se skutečným cukrem a nikdy jsme neměli problémy s nadváhou, protože jsme byli pořád venku, v pohybu a aktivní.
Dělilo se nás pět nebo šest o jednu limonádu, pili jsme ze stejné sklenice a nikdo proto neonemocněl nebo nezemřel.
Neměli jsme Playstations, Nintendo 64, videohry, 99 televizních kanálů, videa Dolby Surround, počítače, mobilní telefony nebo internet. Ale měli jsme kamarády.
Směli jsme ven, pěšky nebo na kole, navštívit kamarády, i když bydleli několik kilometrů daleko, zaklepat na dveře a nebo i jednoduše bez zaklepání vejít do domu a hrát si s nimi. Ano. Venku, v tom nebezpečném světě! A docela sami. Jak jen to bylo možné?
Hráli jsme fotbal na jednu bránu a když někdo nevyhrál, neměl z toho psychické trauma a nezbořil se proto svět.
Někteří žáci nebyli možná tak dobří jako jiní, a když zůstali sedět, tak prostě opakovali jeden rok. Nikdo nebyl proto poslán k psychiatrům nebo psychologům. Nikdo neměl dyslexii, problémy s koncentrací, nikdo nebyl hyperaktivní. Prostě si jenom zopakoval jeden rok. Každý dostal svoji šanci.
Měli jsme volnost a čas na hraní, úspěchy, neúspěchy, úkoly a Učili jsme se s tím žít.
Zůstává nezodpovězená otázka: Jak jsme tohle všechno mohli přežít? A především: Jak jsme přitom mohli rozvíjet naši osobnost?
A řekněte sami: Nebyli jsme tenkrát šťastní?

Pěkně napsané a navíc i česky.

Marko píše:Nesmysl, to není věc žádný vojny ani tělocviku, tlustý a hubený lidi byli vždycky. O tom hokeji je to taky levičácký lamentování nad zřízením, každej může dělat sport, který je dotyčnému dostupný, provozování stadionu je kurevsky drahá záležitost a nechápu, čemu se tu kdo diví, když nejsme v socialistickém zřízení, kdy se tohle z podstaty zřízení neřešilo.

Víš, tohle není o socialismu a kapitalismu, to je o rozvinutosti společnosti. Málokterá země byla kapitalističtější než předobamovský USA, přesto tam mají rozvinutý systém dětských klubů, stipendií a všeho možného, takže talent z nuzné rodiny se může prosadit. U nás? Po kamarádovi chtěli před pár lety milion korun do týmu, aby ho nechali být třetím brankářem v extralize. Výkony měl, talent taky, prachy ne... Náklady třeba zrovna na ten hokej (ale i spoustu jinejch sportů) se fakt z rodinnýho rozpočtu táhnout nedají. Za komunistů (a podobně to je překvapivě i v té Americe) měla hokejovej tým každá lepší fabrika, každý větší město a drželi si generace od potěru po veterány. Podobně to bylo s fotbalem a spoustou jinejch sportů. Dneska každej sponzoruje posranou Spartu a ten potěr prostě chybí.