Spolujízda

[kubass]

Stopaře neberu, a sám nestopuju...

[sněhulák]

Já jel stopem na konci 70 let, když mi bylo 13. Byli jsme s kamarádem na houbách a už se nám nechtělo jít dalších asi 5 km pěšky domů. Zastavil nám týpek se starým kulatým warťasem. Sedl jsem si vedle něj a první co mě prásklo do očí, byla jeho potetovaná ruka. Tehdy kérku měli akorát kriminálnici. Otočil jsem se dozadu a na sedadle byla hromada králičích kůží. V autě smrad jak v rasově pytli a neskutečnej bordel, svrab, špína, neštovice. Vajgly přetíkaly z popelníku. Na dotaz jestli jede kam potřebujem ani neodpověděl. Držel si kamenej ksicht. V tu chvíli jsem si vzpomněl na historky o zavražděných stopařích. Krve by se ve mně nedořezal, jak sem byl strachem téměř posranej. Jedeme, předem mu říkám kde chceme vystoupit a zase nic. Obava se čím dál více stupňovala. Fakt už jsem se viděl, že nás podřízne jako ty králíky.
Dojeli jsme do Bystrce a říkám : "Tady chceme zastavit"
Zastavil a beze slova, nebo jeho pohledu na nás, jsme vystoupili.
Odjel. Stáli jsme na chodníku a řekli si, víckrát tohle ne.
Dnes mi ta historka připadá směšná, ale tehdy ne.
Stopoval jsem od té doby párkrát. Povětšinou když jsem byl na vojně a dobrý.
Stopaře beru akorát řidiče náklaďáků, když je slyším ve vysílačce, že potřebují stáhnout z truck centra na D1 u Brna, do města na autobus.